neděle, března 06, 2016

Ústavní soud (opět) k ústavněprávním limitům žalob na vydání BO

Ústavní soud se ve svém nálezu IV.ÚS 1532/15 ze dne 9. 2. 2016 (opět) vyjádřil k způsobu, jakým kolektivní správci vymáhají bezdůvodné obohacení, resp. jakým způsobem toto prokazují.

Situace pak byla standardní - kolektivní správce OAZA se žalobou "domáhala po stěžovatelce [provozovatelce kavárny] zaplacení bezdůvodného obohacení [...] a to za tvrzené užití repertoáru jím zastupovaného v podobě sdělování děl veřejnosti provozováním rozhlasového vysílání dle § 23 autorského zákona."

Procesní stránku věci pak lze stručně shrnout do hesel: žaloba - platební rozkaz - odpor - jednání - vyhovění žalobě v celém rozsahu.

Stěžovatelka pak podala včas ústavní stížnost - důvodem pak bylo, že se soud "dostatečně nezabýval skutkovou a právní stránkou věci, nevedl dokazování ke skutečnosti, které stěžovatelka sporovala a ani v odůvodnění svého rozhodnutí se s těmito námitkami nevypořádal." Stejně tak MS přesvědčivě neodůvodnil, proč rozhodl odchylně od obdobného případu, kterým se již ÚS zabýval (kauza VELO CZ, nález II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014, komentář na blogu zde).
Jako problematické pak ÚS shledal, že se kolektivní správce OAZA v řízení "pouze odvolal na "svá zjištění", resp. blíže nekonkretizované výstupy svého kontrolního oddělení." OAZA pak až ve svém vyjádření k odporu předložila listinu, která dle jejího názoru představuje "výpis z licenční smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a kolektivním správcem Intergram, o. s., a která [...] prokazuje, že stěžovatelka v předmětném období provozovala rozhlasové vysílání prostřednictvím rádia." ÚS však k tomu konstatoval, že se jedná o "poněkud nečitelný výstup z blíže nezjištěného počítačového programu (databáze), na němž není ani zachyceno jméno stěžovatelky."

Ústavní soud pak v artumentaci odkázal na závěry v nálezu sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014 (N 57/73 SbNU 125), totiž, že "ze samotného faktu, že pro žalované období měla stěžovatelka uzavřenu smlouvu s jiným kolektivním správcem, zastupujícím odlišné mistry zvuku, ještě neplyne, že provozovala tzv. veřejnou produkci, jejíž součástí byla i díla autorů, které vedlejší účastník zastupuje. Krom toho samotné uzavření smlouvy s kolektivním správcem samo o sobě ještě nemůže být důkazem o oprávněnosti jeho nároku, poněvadž tu není brán ohled na okolnosti, resp. pozadí uzavření takové smlouvy (důvodem mohla být i právní nevědomost provozovatele o tom, že o veřejnou produkci ve skutečnosti nejde apod.)"

Jelikož nebylo v řízení nic dalšího zjištěno, ani prokázáno (např. kontrolou), označil toto rozhodnutí za porušující čl. 36 Listiny a zrušil je.

Žádné komentáře: